Tohle (ale) není recenze.
Mikro-hype v podobě NoteSlate je stále v pre-produkčním stádiu. Ale nedávno se začal prodávat Boogieboard, LCD tablet s několikaletou výdrží baterie, resp. důsledným uplatňováním principu využívání energie jen tehdy, když je třeba (a v tomto případě je to pouze v okamžiku, kdy mažete obsah displeje).
To ale není to nejzajímavější.
Říká se, že úspěch iPadu souvisí s tím, že ho Apple (nebo kdo vlastně?) umístil do šedé zóny a ponechal rozhodnutí, čím tohle zařízení bude / jaký má účel, na uživateli. (Nespočívá pak úspěch prostě v tom nabídnout co nejlepší formu, kterou uživatel naplní obsahem? Není tohle takový hardware 2.0?) Boogieboard naopak jasně určuje, nebo možná jen exemplifikuje (ale poněkud direktivním způsobem), jak je možné s ním zacházet. Na webu superapple.cz se v recenzi na toto zařízení zmiňují dvě věci. Za prvé: můžete ho nosit s sebou a přes den si dělat poznámky. Za druhé: pomocí magnetů ho připevníte na lednici a necháte vzkaz někomu, s kým lednici sdílíte. Obojí dechberoucí inovace.
Boogieboard redukuje užití na vytváření vzkazů, resp. vizuálních značek s omezenou trvanlivostí. Tohle zařízení v podstatě říká, že existuje signifikantně velká (nebo alespoň potenciálně) oblast, kde potřebujeme rychle něco zaznamenat, aniž bychom to zároveň potřebovali uchovávat a/nebo sdílet s větším počtem dalších lidí. Myslím, že chápat Boogieboard jako ekologickou alternativu k poznámkovým blokům, zápisníkům nebo náčrtníkům (jak říká oficiální web), je dost hrubým podceněním toho, čím tahle věc je, nebo spíš co principiálně představuje.
Snad by někdo mohl v tomto případě znovu oprášit (po kolikáté už?) Platónovu tezi „psaní jako pharmakon“, případně také položit sugestivní otázku: Používal by Derrida Boogieboard? Způsob, jak, co a kam píšeme, je do značné míry závislý na našem technologickém okolí (v širokém slova smyslu, třeba i tužce a papíru). Svým přístupem (nikoli vzhledem) připomíná Boogieboard (nějaký) retro-futuristický tablet, a to způsobem ovládání, uchovávání a sdílení informací.
Odbočka (o ovládání a práci).
Jako by technologie zpočátku fascinovala tím, že ji můžeme ovládat pomocí diskrétních, jasně oddělených prvků (klávesnice, myš etc.), a postupně přešla k (samozřejmě pseudo-)analogovému, nezprostředkovanému ovládání pomocí prstů. Není tohle bod, k němuž směřujeme? Dotýkat se technologie? Před několika lety se kapesní počítače ovládali pomocí stylusu (a v některých případech doposud ovládají) a byl jasně vymezen prostor pro psaní. Ale nakolik byla graffiti technologie pouhou fascinací a nakolik byla neekonomickým komplementem virtuální klávesnice? Není stylus, klávesnice v dnešní době něco, co nám sugeruje pocit, že pracujeme? A to proto, že všechny tyto ovládací prvky jsou vlastně jasně definované nástroje. A nástroj je přece něco, co každý potřebuje k (tzv.) práci. (Používáte Kinect k práci?)
Jeden z aprílových vtípků Googlu je - myslím - založen na podobném principu.
McLuhan říkal, že technologie je extenze (a autoamputace). Ale také vlastně internalizace (a autoprotéza). Jako by trend v ovládání technologií spočíval ve zkracování vzdálenosti a rozrušování hranice mezi ovládajícím, ovladačem a výstupem, ale zároveň se pokoušel udržet distinkci práce x zábava.
Kdysi bylo ve výčtu vlastností mobilního telefonu vyzdvihováno hlasové ovládání. Ale znovu: nakolik byla tahle možnost neumělou realizací technologického optimismu a nakolik minimálně využitelnou, zdlouhavou manýrou? Ovládání pomocí hlasu je značně neekonomické, protože jednodimenzionálně lineární, resp. samozřejmě by bylo možné představit si jako rozhodné rysy více zvukových vlastností fungující současně (např. výška hlasu a nastavení artikulačních orgánů - mohli bychom vyslovovat třeba hlásku „a“ ve třech různých výškách, a otvírat tak adresář, novou sms/emailovou zprávu a prohlížeč, jinými slovy: sémantizovat takové kvality, které v běžné komunikaci nejsou rozhodné - v tomto bodě by opět bylo možné vznést další „ale“, protože i výška hlasu není v tzv. běžné komunikaci zcela bez významu), ale neděje se tak. A to nejen z ekonomických důvodů, ale také asi proto, že ovládání musí/chce být co nejvíce cílené, resp. co nejméně ambivalentní. Na jedné straně tak stojí tendence po jednoznačných vztazích mezi ovládacím prvkem a jeho funkcí (ideálně pro každou funkci jeden prvek), na straně druhé snaha používat prvků co nejméně. Vyvažování těchto přístupů se děje například pomocí kontextuální determinace vztahu ovládací prvek - funkce (nutně doplněnou nějakou metadeskripcí). Jedno z možných řešení představuje konvergence ovládacího zařízení a výstupu (displeje, obrazovky). Rozdíl mezi tím, co uživatel vidí na výstupu, a čím to ovládá, se stírá.
Možná by z tohoto hlediska stál za větší pozornost i způsob reprezentace (budoucích) technologií. Nesbíhá se hlasové ovládání nějaké technologie s personifikací této technologie? Všechny ty mluvící počítače/roboti, které oslovují svého uživatele jménem?A všichni ti uživatelé oslovující technologie jménem (v mnoha případech dokonce familiérní podobou)? (Sam a „buddy“ GERTY)
A na druhou stranu, nepřibližuje pohybové ovládání člověka technologii? Nejsou všechny ty 3D hologramy a dotykové obrazovky čistou technologií, která nemluví, ale pouze reaguje a vykonává? (Jak důležitou roli hraje způsob, jakým John Anderton v Minority Report ovládá centrální systém? Realizace není zcela důsledná, ale všimněte si, že například „pracovní prostor“ má vlastně jen symbolický charakter stolu, snad kvůli srozumitelnosti. Ale není obtížné si představit, že práce či zábava nemusí být nutně určována sezením u stolu, počítače či televize, tj. nemusí být nutně ohraničená. První krůčky viz např. Natural Interaction.)
Matlat prstem po displeji (jak na adresu iPadu poznamenal...vlastně není obtížné uhodnout kdo) není žádná práce. Takový dřevorubecký přístup (nemám pilu, nepracuju) možná vypovídá ale spíš něco o dřevorubci než o pile (že je to pracovitý člověk, jehož myšlení je jasné jako OLED displej?). Microsoft Surface je jedním z příkladů.
Boogieboard je anti-sociální tablet, který představuje poloviční extenzi. Nebo možná vůbec žádnou.
Bez ohledu na úspěch či neúspěch tohoto zařízení zní slogan „write, draw, play, learn, go wild!“ trochu nepatřičně. Psaní stylusem na Boogieboard připevněný dodanými magnety na lednici zrovna nezavání nějakým velkým dobrodružstvím („go wild“ a „stylus“ by neměly být užívány ve stejné větě). Česká verze - se závěrem „buďte kreativní“ - na tom není o moc lépe. Nebo jsme snad ochotni být kreativní a nechat ten nejlepší výtvor viset na lednici a ráno smazat?
A co takhle malá přídavná kamera, umístěná na vrcholu tohoto tabletu, která by uploadovala aktuální vzkaz, obrázek, tabulku na Facebook, případně služba, která by na předem zvolená čísla text přeposílala formou sms. Nebo ještě lépe: pomocí sms, Twitteru, Facebooku etc. by retro-robotická tužka updatovala obsah displeje. (Mimochodem, jakou výhodu má vlastně vytisknout odkudkoli na světě nějaký dokument na tiskárně, kterou máme doma?)
Jakou budoucnost má tenhle „anti-social“ model s vintage ovládáním?
Žádné komentáře:
Okomentovat